Co když je všechno v pořádku ?

“Bez hodnocení jaký by měl svět být, je svět nádherné místo.”

To mi řekl před 6ti lety můj kamarád Pavel. Přišlo mi to jako hezká a osvícená myšlenka.
K čemu je hodnocení na správné a špatné, dobré a dost dobré – vlastně dobré?
Bytí v souladu se životem, bytí ve flow v plynutí se životem je 100% akceptování světa a života se vším, co přináší. Bez hodnocení, bez posuzování bez vzdoru.

Věci jsou od své podstaty neutrální. To my jim přisuzujeme význam, důležitost a “správnost” či “vhodnost”. To mi vdechujeme do formy emoci, kterou jí přisuzujeme.

Buď můžeme žít – být tady a teď – žít život, nebo žít zavření ve své hlavě, uvěznění v myšlenkách o životě, posuzovat, hodnotit, analyzovat minulost a spekulovat o tom, co se stane.. a vytvářet si neviditelnou bariéru, která nás drží od skutečného života tady a teď.

Pořád čekáme na velké okamžiky – na pro nás výjimečné situace, na naplnění přesně definované představy.
Přes neustálé očekávání a hodnocení věcí, které by měly být lepší nevidíme to, že výjimečné situace a zázraky jsou kolem nás každý den, v každém okamžiku. Nevidíme, že my sami jsme tím zázrakem.

Pro prožívání samotné situace zapomínáme, jak prožívání vzniká. Že nejde o obsah daného prožitku, jedné myšlenky, ale o fakt, že je to myšlenka a o fakt, že my jsme ti, kdo tvoří prožitek… že jsme schopni myslet, že jsme schopni prožívat a být si vědomi, že v moment kdy přestaneme kontaminovat svoje osobní vědomí svými osobními myšlenkami a naše vlastní mysl se ztiší, vrátíme se zpátky domů.

Domů k sobě dovnitř. Domů, kde nás obejme univerzální mysl, domů kde je láska, klid a neustálá inspirace. Domů, kde nikdo a nic nehodnotí a neposuzuje. Domů, kde jsme pořád v pořádku. Domů, kde nemusíme nic a můžeme cokoli. Domů, kde jsme součástí celku, jsme celek a nic nám nechybí. Domů, kde bytostně cítíme, že všechno co potřebujeme už máme.
“To je ta nejlepší káva, kterou jsem kdy měl.” Říkal Syd. Přišlo mi to hezké, když o tom tolik učitelů vyprávělo. Snažila jsem se o to taky.. vidět tu kávu přede mnou jako tu nejlepší na světě.. nefungovalo to. Snažila jsem se o to, dívat se na ni jako kdyby byla ta nejlepší v mém životě… ale nebylo to ono.

A pak se to jednou stalo, jela jsem v autě a viděla jsem překrásné kvetoucí stromy, viděla jsem odkvétající pampelišky v trávě, viděla jsem modré nebe, které tmavlo jako kdyby mělo pršet, projížděla jsem lesem a cítíla jsem čistou skutečnou vůni lesa. Cítila jsem se tak moc součástí toho všeho, nebyla jsem já a les. Byli jsme spojení. Přede mnou jelo auto a při pohledu do zpětného zrcátka jelo auto i za mnou… i ty byly součástí daného okamžiku. Projela jsem kolem místa s pokácenými stromy. “I pohled na tohle tě těší?” Blesklo mi hlavou. Byli to ty nejkrásnější pokácené stromy, které jsem kdy viděla. Cítila jsem lásku a to, že je vše v pořádku.

Uviděla jsem, že nejsou výjimečné okamžiky. Je jen život, který bud vidím a žiju, nebo se kterým bojuji a hodnotím a snažím se ho mermomocí změnit. Není potřeba přijímat věci tak jak jsou. To přijetí se stane samo ve chvíli čisté přítomnosti v tady a teď. To přijetí je součástí našeho “Doma”, do kterého se nemusíme vracet, protože ho máme pořád sebou.

Ochutnala jsem borůvku. Když jsem ji rozkousla viděla jsem, že má sice tmavě modrou slupku, ale uvnitř je dužina bílo průhledná možná trošku dozelena. Byla tak sladká. Její chuť se mi rozlila po jazyku, když jsem ji romáčkla o patro. No ale ta chuť.. nebylo to jako naše borůvky, chutnala jinak.. no jo kanadská borůvka.. to není jako naše… jasně, já přece vím nejlíp, jak má tahle borůvka chutnat, že? 😀 Pustila jsem to a rozmáčka v puse další. Stal se zázrak. Byla to ta nejbáječnější borůvka, kterou jsem kdy měla.

Opravdová….

Komentáře

Přidat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Vaše osobní údaje budou použity pouze pro účely zpracování tohoto komentáře.